Vzpomínky pamětníků

        Vážení čtenáři

v roce 2010 si připomeneme 65 let od ukončení II. světové války. Byla to doba velmi chmurná a dnes už pro mnohé skoro zapomenutá. Připomeňme si v několika pokračováních vzpomínky skutečně posledních pamětníků, kteří toto období osobně prožili a měl jsem touhu jejich paměti zachytit, aby se neztratily s jejich odchodem na věčnost.

Ve svém dětství a mládí jsem často od starších lidí slyšel, zvláště při vzpomínkách na válečná léta, že vezli s koňmi na vozech brambory do Polska a že je vedl ruský důstojník. To je vše, co jsem si zapamatoval a přiznávám se, o souvislostech jsem neměl ani potuchy. Přesto mi tato kusá informace stále vracela myšlenky a otázky jak se dějiny měly ve skutečnosti. Občas, avšak bez ucelené představy, se mi podařilo setkat se i s přímým účastníkem této akce. Jenže odpovědi jsem dostával mlhavé, že už je to dlouho a že si už nepamatují a pod. Nicméně v roce 1995 se vzpomínalo výročí padesáti let od konce války a mě se opět vrátila toužebná vzpomínka nalézt odpověď, jak to tenkrát bylo? Systematičtějším vyhledáváním pamětníků se otevřela brána dějin a zapomenutý čas po kouscích vydával svá tajemství.

Upozorňují, že vše co napíši, popřípadě co z živého vyprávění zaznamenám, jsou „jen“ paměti, to znamená neověřené, po padesáti i šedesáti letech vyprávěné události! Proto nemohou mít váhu oficiálního dokumentu, přesto jejich historická informace je jistě hodnotná. Nijak jsem nevybíral, koho se zeptám na jeho zážitky z konce války, naopak jsem navštívil nejrůznější lidi a nahrál na magnetofonový pásek jejich vzpomínky. Ty byly v plném znění přepsány na papír a zde je předkládám vám, vážení čtenáři. Možná se divíte proč se mnohá témata opakují, případně výpovědi i liší od sebe. Já sám jsem tuto dobu neprožil a nemohu nijak prověřit správnost výpovědi, tím ani odhalit nepřesnosti v udávaných faktech. Ovšem ani úmyslné zkreslení nepředpokládám, dotázaní bez přemýšlení vyprávěli jeden příběh za druhým, jak se jim hluboce vryly do paměti.

Přesto každý má vlastní pohled na události, vlastní výklad, vlastní zkušenost. Co je pro jednoho objektivní, to druhý označí jako názorově zaujaté nebo jako nepravděpodobný údaj. Ale nejde o dnešní výklad, jde především o tehdejší realitu a ta byla jednoznačná i když ji tvořili statisíce lidí, kteří k sobě nijak nepatřili. Na jednom území se tak setkávají tři elementy: agresor, jeho protivník - z našeho pohledu osvoboditel a místní obyvatelé. Každá skupina má jiný politický záměr, jiné mocenské prostředky a jinou zranitelnost. Podle toho se nutně liší i vzpomínky. Proto co člověk, to jiný přístup, jiná jizva na duši i jiné vyjádření.  

Velice ctím a vážím si osvobození naší vlasti, vždyť od ní je odvislá celá naše dnešní existence. Doba posledních válečných měsíců a prvních po skončení byla velice pohnutá a pro nás, Čechy, velice radostná. Spád jednotlivých dní byl však příliš strmý a nikdo nevěděl co přinese zítřek. Když jedna - německá - armáda utíká a druhá - sovětská - ji dohání, je místní obyvatelstvo vždy vydáno na pospas náladám i potřebám vojska.

Tak bylo i zde na Litomyšlsku, zde ještě navíc umocněno zřízením sběrného a výstrojního tábora sovětské armády, v lese zvaném Polomí, v blízkosti silnice mezi vesnicemi Dolním Újezdem a Morašicemi. Toto místo bylo a je dosud plné skrytých otázek. Zde na území Čech bojovali dva fronty sovětské armády. Ihned po 9. květnu 1945 byl v prostoru Polomí utvořen jakýsi obří sběrný tábor a jím prý prošli v několika týdnech všichni sovětští vojáci, kteří bojovali v severní polovině Čech a Moravy. Druhý takový tábor byl někde u Tišnova.

Pokud se podařilo nějaké přibližné číslo získat, tak tímto táborem skutečně prošlo snad 50 000 až 70 000 vojáků. Hodně se říkalo, že tam byl ruský vojenský soud a že koho odsoudili, toho tam zastřelili a že tam jsou velké hroby. Asi to tak není. Podle pozdějšího bádání mnoha lidí vysvítá, že tam byli vojáci skutečně prověřováni jak se osvědčili, případně zde byli odhalováni zběhlíci od armády. Takže zde došlo k určitému roztřídění vojska. Válka ještě všude neskončila, ještě se plně bojovalo na Japonsku. Kdo byli uznáni dobrými, ti dostali novou výstroj a rukovali na východ. Kdo byli špatní, ti byli odvezeni někam na Ukrajinu a tam to asi bylo horší.   Blíže nám místo osvětlí několik výpovědí osob, které se v jeho blízkosti nějak pohybovali.

Průběh vlastních válečných let je po právu zachycen v mnoha a mnoha publikacích, ale už první poválečné dny jakoby nebyly. Záznamů o nich je jen poskromnu. Pochopitelně. Kdo si mohl dovolit před listopadem 1989 popsat celou pravdu těchto dní v květnu a červnu 1945? Právě proto má velký smysl pro příští generace zachytit citovost chápání událostí místními obyvateli, protože nikde není dostatečně podchyceno prožívání tohoto období obyčejným lidem, jeho dopadem na rodiny, na pracovní povinnosti spojené s několikatýdením pobytem vojsk v obcích, na organizační změny v řízení obcí i na majetek v usedlostech.

Výjimečné postavení z celého exodu pro místní lidi bylo převážení válečné kořisti východním směrem při odsunu Rudé armády v červnu 1945. Jen z obce Desné se tohoto stěhování účastnilo jedenáct koňských spřežení (pokud se mi podařilo všechny dohledat). Zvláštností té doby byli „chycení“ koně. Při přesunech armády se po krajině přehánělo i množství zvířat a část z toho se rozběhla volně. Osadníci, pokud potřebovali, si jednotlivá zvířata odchytávali pro svoji potřebu. V nárazníkové době velké potřeby potahů hospodáři museli jet i s těmito koňmi a tak paradoxně se pro ně stávají přítěží. Navíc některá zvířata nebyla uvyklá tahu a za takto vypjaté situace způsobovala dost potíží.

Před vlastním převozem se kočí se spřeženími soustředili za humny, z horní Desné za Pavlišovými čp. 6, z dolní poloviny obce mi není známo kde se řadili a pak navečer každá kolona samostatně odjížděla nakládat materiál do Dolního Újezda.

Povozy:

Václav Nepraš z čp. 72 jel s jedním koněm svým a jedním chyceným Šmídovým z čp. 52

František Nepraš z čp. 66 jel s párem koní Václava Dvořáka z čp. 2

Vojtěch Vejrych z čp. 5 jel se svým párem koní

Josef Flídr z čp. 59 jel s jedním koněm F. Nádvorníka z čp. 11 a druhým chyceným J. Lipavského z čp. 77

Václav Dvořák (patnáctiletý) z čp. 10 jel s párem koní svého otce

Josef Vejrych z čp. 39 jel s párem koní Tomšíčkových z čp. 19

Miroslav Sýkora z čp. 18 jel s jedním koněm svým a jedním chyceným Putnarovým z čp. 34

Karel Karlík z čp. 75 jel s jedním koněm Drábkovým z čp. 23 a jedním svým chyceným

František Popelka (čeledín) jel s párem koní Severových z čp. 25

Martin Dedik z čp. 53 jel s párem koní Pavlišových z čp. 6

Václav Kopecký z čp. 3 jel s jedním koněm chyceným svým a jedním Hurychovým z čp. 8

Po návratu byli koně tak unaveni, že o některé jejich majitelé brzo přišli.

Tolik úvodem a prosím, pokud někdo má další vědomosti o této době, rád bych vše zapsal. Teď nechme promlouvat pamětníky.

Přepsáno ze zvukového záznamu vyprávění.

Jaroslav Čejka, Dolní Újezd

v roce 1945 měl 19 roků, zápis v listopadu 1997

Konec války byl velice rušný. Vystřídalo se tady mnoho lidí nejrůznějších národů. Někteří byli i u nás ubytovaní. Prvním jsme říkali "Národní hosti". Byli to Němci z Horního Slezka a utíkali před frontou, asi byli majetní z velkých statků. Přijeli s dvěma páry koní a dvěma vozy. Jedny koně a věci měli ve stodole a druhý ve dvoře. Museli jsme pro ně vyklidit výměnek a tam si žili sami. Ve vsi, v kampeličce bydlil starosta jejich vesnice. Sice nosil pistoli, ale asi politicky v pořádku nebyl. Říkali mu obermajstr a všechno kolem svých lidí měl na starost. Po Újezdě byli snad v každým baráku. Vycházeli jsme s nimi dobře, uměli trochu polsky, však dnes Horní Slezko je polské. Když vařili, přinesli nám ochutnat, pomáhali nám na poli i s koňmi. Nám Němci zrekvírovali jednoho koně, proto jsem jezdil s jedním jejich. Byl to veliký a starý kůň, říkali, že ho nechávají pro jeho dobrotu na dožití. Měl dvacet osm roků a už se při práci hodně potil. Koně měli v pořádku, všechny měli zapsaný v zemských plemenných knihách. Kobyly byly zrovna hřebný a u nás se jedné vylíhlo hříbě. Ve dvoře u Kadleců taky. To bylo asi týden před jejich odjezdem. Náš otec jim říkal co budou s hříbětem cestou dělat, ať ho nechají u nás. Oni rádi souhlasili, dali jsme jim za to nějaké kuchyňské nádobí, co jim chybělo a byli jsme srovnaný. Hříbě se brzo naučilo žrát a kupodivu vyrostlo. Říkali jsme mu Igor. U Kadleců zůstali dvě hříbata, dávali jim ale šestnáct litrů oslazeného mléka, ale i tak obě pošla.

Když odjížděli ze svých statků, sliboval jim jakýsi důstojník ať se nic nebojí, že udělají ofenzívu a Sověty zaženou zpátky a pak se mohou vrátit. Jenže přišla noc, Sověti rozjeli velkou ofenzívu obráceně a oni narychlo zapřáhli koně do připravených vozů a trap odejeli na západ. Fronta se blížila, obavy byly velké, proto už měli vozy připravené a naložené. Měli na nich peřiny, zabili hovězí a prasata a maso vezli sebou, hrnce se sádlem a  pod. Vozy to byly dlouhý šestimetrový žebřiňáky. Jenže žili v rovině a na vozech vůbec neměli šlajfy (brzdy) a když utíkali přes Orlické hory, koně nemohli z kopců těžké a ještě naložené vozy udržet. Prý se tam v kopcích hodně vozů rozbilo. Ze začátku jsme z nich měli strach, ale oni to byli sedláci jako my, skutečně hodný lidi.

 Tehdy tady byl na faře farář Filipi, byl to Němec a pocházel z Mikulče. V neděli odpoledne pro ně sloužil německy mši svatou. Přijely celé rodiny a s nimi i hodně mladých dívek. Všeobecně se musel držet smutek za padlé fronťáky. Nějaké veselé zábavy, nic takového nemohlo být, ale holkám to říkejte, byly mladé a veselé. U velkých Čejků měli velikou komoru a holky si usmyslely že chtějí tancovat. Sehnaly si dva muzikanty a kluky ze vsi a už se točily. Nebály se nic, vedle plná sokolovna německého vojska a jim to bylo jedno. Ona to byla urážka německého národa, když celý národ truchlil po svých padlých. Já jsem kamarádil s Milanem Maškou, on uměl dobře německy, studoval gymnázium. Když německé holky vyšly ven, hned se snažily navázat známost se svými vrstevníky. Kluci jejich řeč uměli, tak se lehko domluvili.

Nakonec, když se fronta blížila i sem, odjížděli všichni zase dál a byli z toho smutný. Loučili se upřímně, jeli dál dost neradi. Říkalo se že dojeli někam k Hlinsku a tam je anglický hloubkaři rozstříleli a zničili.

Sotva odjeli, ještě ani nebyli daleko a už se sem stěhovali Maďaři. Bylo brzy z jara, v únoru, ještě sněžilo. My jsme byli ten den na pohřbu za mládence, zemřela u Benešu svobodná dívka a najednou začali jezdit vojáci, spousta povozů, kanónu a pod. Vrátili jsme se z pohřbu domů a už k nám přišla rekvirační komise a zařizovala umístění svých vojáků v domech a pro koně stodoly, oplocené zahrady a podobně. Maďaři byli zcela závislí na koních. Říkalo se že jich tady bylo na dvacet tisíc, celá armáda i s velitelstvím a tábořili až k Poličce. U nás doma bylo snad dvěstě vojáků a osmdesát, možná sto koní ve stodole. Taky k nám přijel generál v autě a na něm měl po stranách maďarský vlaječky, všichni před ním stáli v pozoru i Němci ho zdravili, heilovali mu. Maďarská armáda bojovala s Němci proti Rusku a teď už byli na útěku. Měli pušky ráže 12 mm, to byly hotový kanóny.

Ve válce se nesmělo doma nic mlít. Šroťáky byly zaplombovaný, řemenice se svázaly provázkem a na něj se nalisovala plomba a bylo zle, když se plomba zlomila. Když se náhodou plomba přetrhla, muselo se jít na obecní úřad a někdo ji přišel znova zaplombovat.  Kdyby však přišel na to, že se v něm šrotovalo, tak to bylo trestný. Obilí bylo málo a Němci pečlivě kontrolovali, aby se s ním nemanipulovalo volně. Hodně se dělalo, že se opatrně sklepaly obě řemenice dolů, aby se provázek nepřetrhl, nasadily se jiné řemenice a už se mlelo. Ale byl to veliký risk, kdyby se na to přišlo. U šroťáku jsme měli hedvábný mlynářský síta, takto umletá mouka se třeba dvakrát přemlela a už se mohl péct chleba. Chleba samosebou nebyl prvotřídní, byl třeba popraskaný a tmavý, ale v nouzi, která tehdy byla to byla záchrana. A takhle si tady pomáhalo hodně lidí.

Na mletí byly příděly, každý si mohl nechat semlít určité množství zrní na mouku. Mlýny byly hlídány, taky jsme chodili hlídat ve dvojících k Mazochom a podobně. Často v noci přijeli Němci na kontrolu, jestli je pořádek a neděje se něco nekalého.

Taky se mlelo na černo ve mlýnech. Třeba u Mazochu jsme byli v noci ve mlýně a mlynář říkal, kdyby Němci přišli na kontrolu, tak běžte třeba na záchod, aby viděli že tady jste. Na sýpce ve mlýně bylo třeba dvě sta dvacetikilových pytlíků s obilím, co si lidi nanosili k semletí,  jak jim příděl dovoloval. Tak když si někdo přidal pytlík navíc, v takový kůpě se to ztratilo. Pro Mazocha to bylo ohromný nebezpečí, ale mlel lidem dost. Kerhart si ve svým mlýně nedovolil semlít na černo ani kilo. Třeba jsme jeli s bratrem v zimě ke mlýnu na sáňkách, Mazoch nám dal pytlík s moukou, přehodili jsme na něj plachtu, sedli si a jako sáňkovali. O obilí byla nouze, protože ve staveních si lidi mohli ponechat jen množství nezbytně potřebné k jídlu, ke krmení a na osetí polí. Všechno ostatní šlo na frontu.

Podobně to bylo i s masem. Řezník Domanský (živnost měl naproti poště u Poldovy hospody) tady na černo kupoval dobytek a tajně ho vozil do měst i do Ostravy, aby pomohl, taky mu to vynášelo. Jenže jednou to prasklo a on, aby se nedostal do koncentráku, tak se oběsil ve třiceti šesti letech. Ostrava byla vyhladovělá a tady byla parta, která tam vozila jídlo. Domanský měl šlachtu (porážku) hned vedle hospody a už za první republiky tam udil salámy. K Poldovi se stahovala  především mládež hrát šachy a kulečník. Uzenina voněla kolem dokola a mládežníci z hospody k němu chodili a salám od něho kupovali.

Na černo se zabíjela i velká zvířata. Ale to nebylo jednoduché, když se třeba vylíhla dvě telata, tak se jedno přihlásilo a druhý zabilo. Veškerý dobytek musel být nahlášený, každý úhyn,  prodej, narození, no všechno se muselo nahlásit. Říkali, že na Slovensku taky zabíjeli prasata na černo a aby při tom zvíře nekřičelo, tak mu dali kolem krku provaz, provlékli klacek a otáčeli s ním až prase přiškrtili a pak ho píchli. Z měst jezdili lidi na vesnice a kupovali nebo vyměňovali za jídlo všechno možné. Šaty, boty, rukavice. Stávalo se taky, že si něco vezli domů a přišla na ně hlídka. Jídlo jim sebrala a nakonec byli rádi, že je nesebrali sebou. Sloužil tady na stanici vrchní četník Sůra, později se dostal do Č. Třebové a sem chodil kupovat jídlo. Koupil kačenu nebo něco jiného, dal ji do ruksaku a šel pěšky až domů. Co dokáže nouze, to si nedokáže nikdo představit.

Byl zavedený lístkový systém na jídlo, kuřivo, ošacení a pod. a každý musel svoji dávku dostat. Na lístcích byly určitý gramy jídla od masa, tuků, umělého medu a podobně od všeho jen málo a samosebou si to musel každý sám zaplatit. Boty a šaty byly taky na příděl. Asi jedny boty na dva roky a byly hodně drahý, asi tisíc korun za jedny boty, to byl majetek. Na pořádek v zásobování Němci velice dbali. Neexistovalo, aby někdo nedostal svůj nárokový příděl, aby zboží obchodník pro něho neměl.

Němci měli už v té době dobře propracované technologie na výrobu nejrůznějších výrobků ze dřeva. Šaty pro vojsko na frontě, látky, benzín, jak jsem říkal i umělý med a pod. Všechno uměli udělat ze dřeva. Fronťáci byli přistrojený do šatů ze dřeva. Umělý med se vyráběl taky nějak ze dřeva. Byl bělejší, neměl tu barvu, ale byl dobrý, velice sladký a rychle krystaloval. Něco jsme se ho najedli a jak jsme ho měli rádi.

Pešina vozil do Prahy filmy v plechových kazetách. Filmy byly velice hořlavé a uzavíraly se do pevných kazet a ani kontroloři neměli dovoleno je otvírat, aby nevznikl požár. My jsme nekouřili, cigarety jsme dali Pešinovi a on je v kazetách převezl do Prahy a tam je prodal. Takhle pašoval i máslo a všechno možné. Kontrole řekl je v kazetě film a nikdo si nedovolil ji otevřít.

Milan Mašků, syn poštmistra, měl v Litomyšli kamaráda, jmenoval se Láda Dudychu. Říkal nám, že ví o dobrým kšeftu. Na Desné by prý chlapi prodali za cigarety jakékoliv zbraně. Já říkám, že by to nebyl žádný problém, cigarety doma mám a sami jsme nekouřili. Dal jsem Ládovi balíčky do ruksaku a jeli jsme všichni tři na kolech na Desnou handlovat. U koho jsme byli, to nevím, Láda šel dovnitř sám, za chvíli se vrátil a říkal "Mám to". To znamenalo, že má pistoli i náboje. Sedli jsme na kola a jeli zpět k Dolnímu Újezdu. Přijedeme k Šimkovým na kraji vsi před zatáčkou. Jel jsem poslední a najednou vidím, jak nás zastavuje německá  hlídka. Nevěděl jsem, co mám strachy dělat. Jestli zahodit kolo a utíkat pod stráň nebo co. Bylo zle, zbraň v tašce a prohlídka nasnadě, to taky může znamenat koncentrák a trest smrti, jak to bylo za přechovávání zbraně obvyklé. Jenže kluci se s nimi dali do řeči. Jeden na nás měl namířený samopal a ptal se, jestli jsme někde neviděli vojenský transport. Řekli, že neviděli a kam jedeme, jedeme domů. Mávnul rukou a my jeli normálně dál. Já jsem jim moc nerozuměl, neuměl jsem tolik němčinu, ale strachu co ze mě spadlo. Přijeli jsme k Maškom (bydleli tehdy přímo na poště), Láda si sedl na stoličku a hrál si zvědavě s pistolí. Jenže v hlavni musel být náboj, on zavadil o kohoutek a v místnosti vystřelil! Byla tam klenba, která asi ránu ztlumila. Barák plný Němců a teď se ozve taková rána. Moc jsme toho o zbraních nevěděli, mohlo se stát ledacos. Němci na nás taky nepřišli, tak se to nějak ututlalo. Takový hlouposti se dělali, vesnice i barák plný Němců a my si hráli s pistolí na partyzány. Měli jsme snad víc štěstí, než rozumu.

Ve stodole jsme měli nově vykopaný veliký sklep, velký jako obytná místnost. Zakrytý byl betonovou deskou. Navrch, když se blížila fronta, jsme celé humno zasypali hlínou, ušlapali ji aby nebylo nic znát. Jen když bylo potřeba jít dovnitř, tak se musela odhrnout hlína a otevřít poklop. Vedle u Klusoňů v čp. 16 bydlel učitel Caska, mě učil, byl to chlap ohromný, nadporučík naší armády. V sadě u humen jsme kopali kryt a on ho taky chtěl kopat ve vedlejším sadě. My jsme měli kryt už skoro hotový, vykopanou chodbu, hlavní část zakrytou dvěma vrstvami kladeček a zasypaný hlínou, kdyby snad na nás spadl granát. On však aspoň dva dny obcházel kolem nás, postával opřený o rýč a říkal: "Hoši, jak to mám ale udělat". Já si říkám, nadporučík a on neví jak se kope kryt? No ruce mu šly od práce. Nakonec nám říká: "Víte co, hoši, když bude zle, tak já se schovám k vám". Samosebou myslel i s paničkou a dcerkou. Panička byla z velikého statku v Heřmanicích a dostala věnem velikou výbavu a spousta peněz. On hned za získané peníze koupil auto, Jawa-Minor se jmenovalo. Mít auto na vesnici ještě před válkou, to byla veliká vzácnost. Jenže on to auto neměl kde garážovat. Říkal naším, zda by si ho mohl dávat k nám do stodoly. Naší souhlasili, když nám nebude překážet. Při ježdění byl na něj velice opatrný. Ve vratech jsme měli takový patník, já jsem se musel vždycky při vyjíždění hodně sehnout abych viděl, jestli nezachytne nápravou. Jednou jsme potřebovali na cosi místo a auto překáželo. Tak jsme vzali pavůzu (dlouhé dřevěné bidlo) a za nápravu ho přisadili ke stěně. Pro legraci, aniž bychom to chtěli, právě ty dveře u bednění byly otevřené a ty volné byly zamčené. Přišel s prosíkem, abychom mu pomohli auto odsunout a vyjet. Při vyjíždění musela asistovat celá naše rodina. Usadit paničku, ona byla taky nemakenko, byla vždycky vyfintěná. On nevěděl, kde na co máčknout, za co zatáhnout, nám nakazoval, kde všude se dívat, aby někde nezachytil o roh. Jen srandu jsme z toho měli.

 Caskova panička měla krásnou výbavu. Caska přišel na nápad, když už fronta byla blízko, že si k nám do sklepa ve stodole dá nějaký nábytek. Natahal tam lehátka, křesla a všechno  možný. Do toho sklepa jsme si schovali asi deset bochníčků chleba a humno se zase zahladilo. Jak jsem už dříve říkal, ve stodole se usadili Maďaři s koňmi. Ve dne někam odjeli a maminka nám řekla, že došel chleba, abychom pro další vlezli do sklepa ve stodole, dokud jsou vojáci pryč. Odkryli jsme poklop a brácha mě podával chleba, teď se ohlídneme a u oplotny (dřevěná nízká přepážka) stál chlap, Maďar černý jako cikán a díval se na nás, nic neříkal. Mrzeli jsme se, že skrýš je prozrazená a zítra bude prázdná. Navíc tam byl uložený Caskův nábytek o velké hodnotě. Poklop jsme uzavřeli a co bude dál uvidíme. On však nemohl nic prozradit, neztratilo se vůbec nic. A byli tam ještě několik nocí. 

Brácha Jindra chodil na Pazuchu ke Kučerom na rande. Šel domů někdy kolem půlnoci Stráníkovou uličkou (v místech, kde dnes stojí obchodní středisko), vykoukne na silnici a tam stála řada aut s benzínem, od školy až ke dvoru. Myslel si, že proběhne napříč řadou a bude doma. Skočil mezi auta a najednou se ozvalo německy "Stát!". Nachytal ho strážný, jak se domluvili nevím, brácha německy neuměl vůbec nic, snad strážnýmu ukázal kde bydlí a esesák ho pustil. V noci se vůbec nesmělo chodit ven, bylo staný právo a jakmile se kdokoliv ukázal v noci venku, tak mohl být bez upozornění na místě zastřelený, přitom ho strážný pustil, snad že ho viděl nápřed už v uličce. Snadno by se mohlo stát, že by bráchu střelil, když se najednou objevil mezi jejich cisternami.

Přijeli sem esesáci a přivezli strašnou spoustu benzínu v sudech, snad 500 - 1000 sudů  a složili je za školou. Benzín byl pro ně velice důležitý. Hodně jezdili v autech na dřevoplyn, ale do fronty jezdili s auty na benzín a protože o benzín měli strach, tak ho pečlivě hlídali, měli veliký strach z partyzánů, těch se báli moc. Chodili i po silnici stále dva vojáci na hlídce, takže náves byla pod stálým dohledem. Na sobě nosili plnou zbroj, samopaly a na opasku granáty. Jak šli jednou večer po tmě kolem pošty, tak po nich někdo, snad ze hřbitovní zdi nebo ze zvonice, vystřelil. Jakmile vystřelil, tak Němci hned spustili poplach, stříleli dávky ze samopalů na všechny strany. Napletl se tam na Rovince zrovna hrobář (bydlel ve stráni, co je Jan Král) a jak stříleli, tak jeho trefili do kolena a nohu mu museli amputovat. Druhý zraněný byl Kočí ze stežky. Slyšel střílení, vyběhl si ven a dostal ránu do ramena. Třetím zraněným byl? (nezjistil jsem) Ves byla plná Maďarů. Jak Němci začali střílet, tak oni taky. To se po vesnici rozštěkala taková kanonáda ze všech kopců, jak se to na frontě dělá. Jeden vystřelí a po něm střílí do vzduchu všichni. Jen tak na nic, aby byl rámus. Při tom Němci hodili na Benešovu chalupu čp. 30 zápalný granát a barák se vzňal. Hasiči ze vsi rychle běželi ke zbrojnici pro stříkačku, já jsem se k ním přidal a stříkačku jsme přitlačili k ohni. V chaosu po výbuchu a v hukotu ohně lítaly vyplašené slepice. K ohni přišel elektrikář Kyncl a říkal Josefu Čejkovi (pozdějšímu předsedovi JZD), kde má žebřík, aby mohl vypnout elektřinu. On odpověděl, že je vzadu u stodoly. Běželi jsme spolu ke stodole, vykoukli za stavením, zarazili se a odešli zpět, u sokolovny stáli esesáci nařazený ve tmě se samopaly v rukách. Čekali, až se někdo ukáže ve světle a hned by ho skropili ze samopalu. Jak Kyncl elektriku odpojil, nevím. Stříkačku jsme postavili k Čejkově vodárně a stříkali.

K nám dost často chodil jeden Němec, pocházel z Ostravy a byl z českoněmecké rodiny, však uměl perfektně česky. Vždycky přišel, na rádiu si naladil Londýn a poslouchal. Oni už taky věděli, že válka končí. Poslouchat Londýn bylo přísně zakázané, ale když si rádio naladil sám? Teď nás potkal u stříkačky a říkal co slyšel od kolegů, že je přepadli partyzáni.

Maminka si doma myslila, že hoří škola, plameny jakoby šlehaly kolem věže. Náš barák byl plný Maďarů. V druhé sekníci důstojníci mastili karty, jeden uměl trochu slovensky, ona k ním šla a říkala jim že venku hoří, aby šli hasit. Oni jen mávli rukou „a to nic mama“. Hráli karty dál. Na nějaký oheň byli zvyklí z fronty. Jinak to byli fér chlapi, samí šlechtici, samá šarže.

Tenkrát se tvrdilo, že to střelil Adolf Bisu (říkalo se mu Dolfa), byl svobodný a kandidoval za první republiky za agrární stranu, jenže tady tradičně vyhrávali lidovci a on neměl dost hlasů, aby mohl postoupit. Ale byl tím známý, jezdil po schůzích a agitoval. Byl už v prvním odboji proti Rakousku a teď pracoval i v druhém odboji proti Němcům. Jestli on vystřelil opravdu, to nevím.

Při tomhle střílení Němci vtrhli k Poldovi do hospody a tam byl, mimo jiných návštěvníků i Josef Klejch, (říkali jsme mu Bobeš Klejchů)  z dola od řeky, on nevěděl co se děje, myslel si že Němci jdou po něm, vyskočil a utíkal dolními dveřmi do zahrady a pryč. Jenže Němec za ním utíkal a ze dveří vystřelil. Naštěstí pod zahradou byla vykopaná jáma pro kryt a on do ní nechtěně spadl. Tím jej výstřel minul a tak zůstal naživu. Josef byl takový expert, byl nasazený na nucené práce do Německa ve Freitálu, ale po týdnu tam odtud utekl, pak byl nasazený v Rakousku ve Štajeru a odtud utekl taky. Vrátil se domů, jenže se musel schovávat. U sokolovny střechou vlezl na půdu a tam byl, než se do ní nastěhovali Němci. K Poldovi ale chodil pořád, tam se nebál. Když někdo utekl z nasazení, hned četnická stanice v bydlišti dostala na něho hlášku a četníci po něm pátrali. Josef to věděl a ve dne byl někde v Bořkově v noci spal za komínem v sokolovně.

Mimo těch třech postřelených lidí a vyhořelého baráku se jiného nestalo. Kovář, obchodník v čp. 35 (dnes u Husáru) se chtěl podívat co se děje, vyhlédl z vikýře a už to tam na něho kropili. Němci, staří fronťáci, ti se uměli pohlídat.

Až najednou se Němci začali stěhovat, odváželi pryč benzín, rychle mizeli až se ztratili všichni a tady zůstali jen Maďaři. Fronta se už blížila od Brna, s bráchou jsme vylezli na vrch na střechu a nad Janovem už bylo vidět jak na silnici hořela auta, bylo slyšet i střelbu. Převalila se fronta a pak přišlo odzbrojení Maďarů a jejich odjezd.  Sloužil tady nějaký četník Láda Lounský, my jsme s ním kamarádili, jemu bylo asi kolem dvaceti let. Šli jsme s ním do dvora ke Kadlecom, kde byla hromada pušek a mezi nima byla pěkná malorážka se zásobníčkem ze spodu. S Maďarama tady byl mladý asi čtrnáctiletý chlapec, jezdil s tátou na kozlíku a měl tuto malorážku, aby byl taky jako voják. U Jiskry truhláře se učil nějaký hoch z Jimramova a ten říkal: "To by byla pěkná flintička".  Četník mu hned řekl: "Tak si ji vezmi". Uvázali jsme ji pod trubku na kole, aby ji nebylo vidět a zavezli ji k Jiskrom (tehdy bydlili proti poště, dnes Tmějovi). Tam jsme s ní stříleli do fošen a dělali podobné hlouposti. Vzpomínám si, že prostřelila hodně silnou fošnu.

Válka končila, Němci se rychle stěhovali pryč, jezdily konvoje tanků a všecko, co mělo kola. Tady se odzbrojovalo, ponejvíc na silnici u dvora. Sehnali se dohromady bývalí čeští vojáci, každý dostal flintu po Maďarech a my kluci jsme u toho museli být taky, taky jsme vyfasovali flinty a šli se učit střílet. Párkrát jsme vystřelili k Polomí a už byli vycvičeni. Šli jsme ke dvoru, kde operovalo jakési odzbrojovací komando. Vylezli jsme na topoly, seděli tam a čekali, až něco přijede. Jireček (krejčí) sice na vojně nebyl, ale hlásil se taky k vojákům. Dostal kvér a hrál si s ním. Nerozuměl tomu, zmáčkl kohoutek a vystřelil hned vedle nás do topolu. Chlapi na něho hned hubovali co to dělá, on byl celý červený, jak se styděl za svoji nerozvážnost.

Zastavovaly se tam auta a odebíraly se z nich veškeré zbraně i střelivo. Většinou už byly odzbrojený někde u Svitav a Litomyšle a měli vyvěšené bílé praporky. Ale byly naplněné zbožím, množstvím všelijakých látek, jídla a všeho, co kde vojáci nakradli. Nic jsme jim nebrali, jen se zkontrolovali a propustili dál. Přijely taky tanky, normálně zastavily, mašiny byly rozpálený, kouřilo se z nich, jak s nimi rychle utíkali k západu. Učitel Valný byl před válkou poručík v naší armádě, teď na zadku nosil pistoli. Vyskočil si na přední tank a jel s tou kolonou přes celý Újezd. Když si představíte jak vypadá tank, nahoře kopule a na celým  stroji seděli Němci, plno chlapů, každý utíkal, jak to bylo možný, chytali se všeho, co jelo. A on seděl vpředu jen tak, co kdyby jen sklouzl pod pásy? Moc se nám to gesto nelíbilo. Na dvorských vratech byl vyvěšený veliký plakát: „U koho bude nalezená zbraň, bude s ním zacházeno jako s banditou.“ Na silnici stály kolony aut při kontrolách a čekaly na odbavení. Jenže někteří Němci si doposud schovávali nějaký pistole, teď viděli, že by mohlo být zle. Taky, že by mohli ještě přijít o život nebo do zajetí a tak je tajně odhazovali. Na dvorským poli kolem silnice rostl jetel, my jsme v něm s Fanoušem Bartošovým z Bořkova běhali a dívali se kde nějaká pistole letěla do pole a běželi si ji sebrat. Pak jsme šli do Bořkova a stříleli z nich do pařezů.

Odzbrojování běželo naplno a na Rovinku přijelo spousta Němců s povozy. Přijel nějaký důstojník naší armády, domluvil se s Veselským, náčelníkem četnické stanice, spolu přišli mezi Němce namířili na ně pistolí, něco jim řekli a oni jim sami odevzdali veškeré zbraně. To jsem viděl na vlastní oči z naší zahrádky. Sami dva četníci a odzbrojili celou rotu. Oni se už nebránili. Esesáci už byli dávno pryč, tohle byli nějaký poslední podřadnější zbytky z fronty.

Franta Šuta taky sebral samopal, sám na vojně nebyl, ale teď shromáždil četu kluků. Kdosi říkal, že Bořkovem jdou Němci, tak jsme je běželi odzbrojit. Oni šli kostelní cestou od Pohodlí, asi čtyřicet vojáků a s nimi jedna ženská taky ve vojenských šatech. My jsme zalehli kolem cesty a Šuta se samopalem se přikrčil u zdi, když přišli tak zavelel: "Stát, ruce vzhůru". Oni klidně zvedli ruce a my je vedli přes údolí do vsi. Pod Stráníkovou zdí (co je teď obchodní dům) se odzbrojovali. Neměli u sebe už nic, jen jeden nůž. Naši velitelé jim ho chtěli taky vzít, ale oni se hájili, že by si neměli čím ukrojit chleba, tak se jim nechal.

Němci měli neuvěřitelnou morálku až do samotného konce války. Věděli dobře, že je konec s jejich ideemi, ale pořád chodili v zástupech. Když potkali třeba Maďarského důstojníka, tak ho sborem zdravili jako na přehlídce až do posledního dne. Nebylo u nich žádné bezhlavé pobíhání, aby si dělal každý co chtěl. Ti byli organizovaní.

Při hlídání Polomí nám před školou dali flinty, Václav Doubku si hodil samopal přes rameno, údajně v nich neměly být žádný patrony. On si hrál za zády s flintou a najednou vystřelil, byl z toho chvíli vykulený, ale přesto jsme šli do Polomí hlídat. V zadním Polomí od Vidlaté Seče už hlídali naši vojáci, ještě byli v civilu a měli pásky na rukávě, tady ze strany od Újezda jsme hlídali my. Já už jsem věděl, co Sověti z lesa udělali, ale kluci z druhé strany vůbec nevěděli jak Polom vypadá a byli nezvyklými úpravami velice překvapeni. Ze strany od Václavek měli udělaný provizorní hřiště na tělocvik. Ze stromů měli spuštěný kruhy, jinde měli udělanou kladinu, ale houština pěkných stromků na to padla a nejen ta naše. Když odjížděli, tak si taky větvičkami ověnčili auta.

Celou Polom měli zametenou, jehličí shrabaný na kůpy. Všichni kouřili, tak asi aby les neshořel. V našem lese bylo hodně zemljanek, nevěděli jsme po jejich odchodu co s roštím ze stříšek. Ze Sedlišť si přijel čeledín s vozem pro chvoj a když se rozebíraly stříšky zemljanek, vybíral různé krabičky a otvíral je. Mě to bylo skoro proti srsti dloubat se v nějakých krabičkách od krému na boty. Ale taky jednu velkou otevřel a ona byla plná zlatých prstenů. Chodil se do lesa dívat nějaký Vostřel a našel tam v roští schovaný dalekohled. Rusové hodně kradli, ale jim to zase brali jejich kolegové, proto když někdo něco měl, tak si to schoval, aby mu to druzí zase nevzali.

Němečtí zajatci byli od Sovětů soustřeďováni v Litomyšli v zámecké zahradě, bylo jich tam na pět tisíc a hlídali je i naši lidi. Můj brácha tam taky zajatce hlídal. Říkal, že při soustředěni tak velkého počtu lidí šel od nich takový hukot, že se skutečně báli mezi ně chodit. Copak těch několik lidí s flintou na zádech. Kdyby byl na někoho vystřelil, tak by ho ti druzí ušlapali. Ale nedělali nic. Rusáci měli postavený kulomet na střeše u pivovaru, kdyby se staly nějaké nepokoje. Potom se ty tisíce Německých zajatců transportovaly někam do Mohelnice nebo kam. Šlo s nimi odtud několik lidí jako eskorta, například Jan Kysilka hodinář, Josef Klejch a další. Klejch vypravoval, že se mu na jednom Němci líbila hedvábná bunda. Oni už byli hodně v civilních šatech, co si někde nakradli. Později říkal "A to se dělalo jednoduše. Namířilo se na něho flintou a dej to sem. Tak jsem natáhl kvér, namířil na Němce a dej sem tu bundu! On, že mě ji za nic nedá, zastřel mě, ale nedám ji. Tak jsem od něho odlezl, přeci ho nezastřelím.“

Některým zajatcům se z transportů podařilo uniknout. Prý na Hřebči jich dost uteklo do lesů. Ti horkokrevní z eskorty po nich i stříleli.

Další epizodou mých vzpomínek byl příjezd Sovětské armády. Při cestě na západ se zastavili právě mezi Kadlecovým dvorem a Osíkem na polední zastávku. Koně se pásli v jeteli u silnice a lidi jedli, odpočívali, někteří i v tak krátké chvíli stačili jít na vlastní "průzkum" do vsi. Naši lidi se těšili, že je přivítají, až se rozjedou a pojedou vesnicí. Rychle se rozkřiklo, že se bude vítat Sovětská armáda, ženský navařily velké hrnce čaje, postavily na náves stůl a čekalo se. Po silnici občas přejel ruský chlap se ženskou na motocyklu, otočili a zase znova. Pak, asi ve dvě hodiny, když se sami najedli a nakrmili koně, vyrazili na další cestu přes Újezd. Tady se volalo sláva, všichni lidi byli tady na Rovince. Vojsko jelo na kočárech posbíraných po Sudetech, ale v zápřahu byli těžcí koně, kteří nevydrželi takový cval a padali po cestě únavou. Tady před poštou ležel uštvaný kůň, museli ho zastřelit.

Jaké bylo zděšení lidí, když se vrátili domů z vítání. Po Dolečkách byly vyloupený baráky. Pak lidi naříkali, mě se ztratilo tohle, mě támhleto, u baráků vypáčené dveře a uvnitř spoušť. Samotnému  četníku Galatíkovi ukradli kolo. Měl ho opřené u baráku, Rusák ho sebral a kolo si vzal.

Rusové se potom tady usadili v Polomí. Říkalo se že tam bylo na sto tisíc zajatců. Co strom, to zajatec. Než se vraceli domů, tak sem chodili až od Varšavy a tady museli projít soudem. Já, když jsem dělal na poli, tak jsem jezdil po poli až k Polomí. Tam celé dny, ráno od čtyřech do večera do tmy, pochodovali ve čtyřstupech a zpívali "Komandír geroj Čapájev" a učili se pochodovat. Zajatci se po útěku z německého zajetí snažili co nejdříve sehnat civilní šaty, proto všichni chodili v civilu. Tady byli ale měsíc, pak je během noci oblékli do nových vojenských šatů (přivezli spoustu aut šatů) a odjeli se vším i s koňmi domů do Ruska. Ale nejdřív se museli soudit. To bylo pěkně vidět, na Čejkovým poli, za dolcem měli stůl, u toho elektriku, ale jak primitivně. Od dvora (od Kadlecova dvora) k lesu natáhli dva holý dráty. Do země zasadili hrubě osekaný stromky - sloupky, jeden drát přivázali jen tak a pod druhý omotali nějaký kapesník, aby to nevodilo a vedení bylo hotový. Na konci nad stolem přivázali žárovku a tak svítili. Chlapi při tom jezdili po vymetaným žitě na koních. U stolu seděli důstojníci a zavolali do lesa jméno. Z lesa přišel chlap, musel se představit a pak dvě hodiny ho tam soudili. Dělal jsem tam blízko nich, dobře jsem na ně viděl, opravdu jednoho vojáka tam probírali dvě hodiny. Na stole měli papíry a nějak podle nich šli. K nám taky chodil důstojník, na rukávě měl pásku NKVD, to byla vojenská policie. Všichni ho zdravili, všichni se ho báli.

U Klusoňů vedle bydleli taky důstojníci a hodně pili špiritus, oni tomu říkali špirt. Pili ho z hrníčků jako vodu.

 U Klusoňů sloužil nějaký Šotola, měl pěkný hodinky a Rusáci mu je taky ukradli. Skoro brečel, měl je jako památku po rodičích. Šel na jejich náčelníka a ten dal vojsko do latě na dvoře, vytáhl pistoli a šel od jednoho k druhému a říkal davaj časy. Jeden z nich opravdu sáhl do kapsy a hodinky vrátil. To je vidět, že se opravdu báli ze zastřelení. U Klusoňů taky opékali prase. Hned vedle stodoly postavili z tyčí trojhran, na něho pověsili za nohy asi metrákové prase a topili pod ním slámou ze stodoly. Jak slámu nosili, tak ji taky trousili. Maminka se podívala z okna a říkala, že u Klusoňů hoří stodola. Plameny šlehaly až nad střechu. Letěli jsme tam na ně a oni se jen smáli. „Opékáme sviňu“ říkali s úsměvem a vůbec jim nevadilo, že vedle je stodola plná slámy. Takhle oni jednali, bylo jim všechno jedno. Nebo si nedokázali srovnat v hlavě, co je v nebezpečí.

 V noci přijel na koni důstojník na Rovinku. Vzal samopal a vystřílel celý zásobník do vzduchu. Hned se k němu seběhli ti z NKVD, jak tam v noci hlídali, důstojníka strhli na zem a šup s ním do basy. U nás měli taky v kůlně basu. Jednou v ní byl zavřený nějaký chlap, nevím co to bylo, měl černý šaty a ten musel udělat něco, snad protistátního. Hlídal ho tam voják a ten vězeň onemocněl. Dovolili jsme mu, aby spal u nás v kuchyni na otomaně a ten, co ho hlídal si sedl k němu na židli a nehnul se od něho ani na krok. Nevím, proč na něm tak záleželo, co vážného provedl.

Druhá šatlava byla vedle u Klusoňů, vpravo vedle baráku a ve zdi bylo malé půlkulaté okýnko, člověk se skrz něj nemohl protáhnout. Zavřeli do ní jednoho moc opilého důstojníka. On se chvíli zlobil a že vyleze tím okýnkem ven. Prostrčil ven ruku a do okýnka taky ještě hlavu a jak byl opilý, tak usnul v tom okýnku. Ráno jdeme okolo a na té vystrčené ruce měl připnutý hodinky od zápěstí až k ramenu, ruku plnou hodinek. A než se probudil, ukradli mu je kolegové úplně všechny a neměl nic.

U nás byli dvojí vojáci, jedni v bytě, to byli nějací učitelé, měli taky pásky na rukách. Ti byli fain, s nimi se dobře nechalo mluvit. Dávali nám ochutnat jejich jídlo, nebo mě ukazovali jak je složený samopal i pistole. Zacházet se zbraněmi to uměli perfektně, uměli nabít, že to člověk ani nepostřehl a stříleli taky velice dobře, vždyť celá léta nedělali nic jiného. Na ně nemohu naříkat. Ale ti ostatní, to byla sebranka, ukradli, co uviděli. Byli všude, jen do kuchyně nám nelezli. Nám se taky ztratily nějaký věci. Měli jsme na dvěstě padesát Rusáků po baráku, stodole a zahradě, bordel po nich byl všude, po zahradě měli nakopaný latriny, hodně mezi nimi řádila úplavice, měli průjmy. Doktory taky měli sebou, ale nemoci je sužovali moc.

Z  Polomí občas stříleli z minometů. Ženské okopávaly na škrabce burák a najednou vedle nich vybuchovaly miny. Rusi si hráli a stříleli pro nic a na nic. Armáda je organizovaná, dokud se něco děje společně, jakmile vojáci mají volno, tak se rozejdou a běda okolí, kam vlezou.

Taky jsem jim do lesa vozil vodu. Měli jsme tří hektolitrovou bečičku a přijel jsem tam, na kraji lesa měli soudky a do nich se voda napouštěla. Dovnitř lesa však nikoho nepustili.

Když jsem dělal na poli, tak ke mě chodili taky kluci z lesa a dávali mě dopisy, abych je dal na poštu. Dostali se do německého zajetí a při transportu jim utekli a schovali se někde u Lůže. Tam bydleli někde u našich lidí a namluvili si tam holky. Teď ke mě přišli a chtěli jim dát o sobě vědět. Tak jo, ale zpáteční adresu jsem musel napsat na sebe, napsat Polomí nešlo. Teď k nám v neděli přijela celá rodina i holky. Maminka mě říkala, prosím tě mě řekni, co s níma máš. Pak jsem je i k tomu lesu zavedl. Kolem lesa byla samá stráž, protože ti v lese byli nespolehlivý, to byli pochytaný zajatci a ti, co byli ve vsi, ti je tam chodili hlídat. Přišli jsme k lesu a oni se opravdu domluvili a sešli se.

Rusové měli taky velikou propagandu. Přijel sem jeden politruk na motórce, na rameně mu visela až k zemi takovou rozumtaška, jak vojáci nosí a představoval se: "Já kapitán a kdě tu kinó". Zavedli jsme ho do kina a on, že není dobrý a že si udělají kino sami. Asi dvakrát promítali v sokolovně a pak natáhli bílé plátno mezi lípy před naším domem na Rovince a přitáhli tam ohromnou promítačku. Z Polomí přivedli snad tisíc lidí, museli si sednout na bobek a dívat se. To byla taková osvěta. Všechno to dával dohromady tenhle kapitánek. On měl ohromnou pravomoc. Komu co řekl, to se stalo. Poroučel kde komu, takový jen kluk, skoro usmrkaný. Taky jsme se dívali na ty filmy, ale byly to jen samý Stalinovy proslovy a ukázky z války - propaganda.

Taky obecní bubeník vybubnoval pozvánku, aby se lidi ze vsi šli taky podívat na jejich kino. Jenže naši lidi chodili v noci z kina obecního, ruský patroly je chytali a šup s nimi k nám do šatlavy. Proč to tak dělali, nevím. Do rána se tam vyspali a pak je pustili. Lidi se bránili, že je zvali do kina a pak je chytali. Odpovídali, že jim do toho nic není. Asi bylo ještě stanný právo a v noci venku neměl nikdo co dělat. Ono je taky štvalo, že jsme měli i svoje hlídky po vsi. Rozepsaly se služby a vždycky chodil jeden voják a jeden nevoják. Já jsem chodil se Šimkem, o půlnoci jsme se střídali u hasičárny. Hasičárna byla plná střeliva a hlídal ji ruský voják. Já jsem šel v noci na výměnu do služby a on na mě "stoj". Nedal si vysvětlit, že mám službu. Pak se tam objevil ten s páskou, vzal mě pod paží a kde že bydlím. Zavedl mě domů a buď doma. V tom šli Jan Jiruše a ještě někdo s flintama, já jsem mu utekl a šli jsme na svoji hlídku. Se Šimkem (kolářem) jsme hlídali u Pachtových, sedli jsme si do budky na sběr mléka a on se mě ptal, jak se flinta nabíjí a jak se s ní zachází. Já jsem nevěděl, mám mu tykat, mám mu vykat, sám jsem byl ještě kluk a tak jsem poznal, že nerozumí vůbec ničemu.

Politruk přijel na tom motocyklu a přišel k němu druhý voják a mermomocí se chtěl na motorce vozit. Tenhle, že mu ji nepůjčí. Vrátil se k ní, utrhl od svíčky fajfku, strčil do kapsy a šel pryč. Kluk se nedal, tak dlouho se v ní vrtal, až se mu podařilo ji roztlačit.

Při práci na poli ke mě přišel nějaký Rumun, rozhlídl se a rozepjal si košili a na krku měl zlatý křížek, ale opatrně, to nikdo nesměl vidět. Vypravoval mě všelicos o Rusech a nechválil je. Pro nás tenkrát Rusové, to bylo něco a on mě varoval před nimi, vypravoval, co se tam děje, jak ještě před válkou vystěhovávali lidi z domů, naháněli je do gulagů, jak jim všechno zabavovali, když někdo chtěl soukromě hospodařit, tak mu vzali chomouty od koňů. Ženský brali pryč, děti odváděli do výchovných táborů. Pořád se otáčel, jen aby někdo něco neslyšel. Když mě ukázal ten zlatý křížek, tak jsem mu teprve věřil, a za jak dlouho se tahle pravda dostala k nám? Tady Rusové byl vzor.

Honili sem taky dobytek ze Sudet. Jelo třeba osm nebo deset lidí na koních a hnali na pět set kusů dobytka. Kolem silnice bylo pole udupaný. Dobytek naháněli do Bořkova a u Švejdových na louce je zabíjeli. Ve dne i v noci je tam pořád tloukli. Maso pak vozili do Polomí k jídlu. Jen tady ve vsi bylo na tři tisíce vojáků. Velitelství bylo, co jsou Gregorovi a ještě v barákách vedle, nevím už ve kterých a tam odtud všechno řídili. U Urbánků na půdě byla telefonní ústředna, v ústředně bylo asi dvacet Rusaček, takový fešandy. Dráty měli poházený jen tak po zemi, k Polomí vedlo aspoň patnáct drátů hozených v obilí.

V lese samotným měli nakopaný takový zemljanky. Podlaha byla asi půl metru vyházená do stran a střecha to byly dva a dva klacky opřené proti sobě a poházený chvojím. Měli tam navoženého nábytku, taky ze školy ze Seče. Mezi nimi museli být taky nějaký umělci. Z Budislavi navozili s koňmi písek, tím plac vysypali, z rozbitých barevných střepů, třeba od piva a nádobí a sestavili z toho opravdu krásný portréty Stalina a Lenina a ještě nějakých dalších pohlavárů.

Na školní zahradě měli postavených asi dvacet nebo třicet chlebových pecí, jen tak primitivně a tam taky ve dne v noci pekli. Jezdili jsme jim do Tržku k Falhamrovi pro mouku.  Jel taky Míra Kadleců a další. On měl bujný koně, vyjeli jsme na státní silnici a najednou jedou tanky, Kadlecovi se splašili koně a vlítli mu až daleko do pole a tam se mu podařilo je zastavit. Když se vyjíždělo, tak se Rusák postavil, vystřelil do vzduchu a jelo se pořád trap, neznali co je jet pomalu, normálně. Naše koně na to pochopitelně nebyli zvyklí a tak to s ními byla těžká práce. Přijeli jsme do Tržku, tam byla válečná zásoba mouky, spousta vagónů. Tam nám naházeli ze sešupu plný vůz mouky a něco s tím dělej. Přede mnou jel Jan Švec, doma mu řekli, co bys vozil velký vůz, stačí jen prkeňák. Jeli jsme od Tržku po loukách Buriánkovou cestou k Višňárům a dál k Řikovicům. Po louce se několikrát přejelo a cesta byla rozřezaná hluboko. Já jsem si na bedňák nenaložil mnoho, protože jsem věděl, že to po louce koně sotva utáhnou. Švec ale dostal na ten malý vůz ještě dvě vrstvy pytlů napříč a teď, když přijel do těch žump, vůz se nahnul a dva pytle spadly na zem pod kola a přejel je. Rusák přiběhl celý naštvaný a pytle naházeli na vůz mě. Já jsem trnul, co mě ve škole řeknou, že jsem je já zničil. Nebylo nic, nosili jsme tam pytle a po chodbě se chodilo v mouce do půl bot.

Upečený chleba se vozil po Benešově cestě do lesa. Chutnal jsem ten chleba, byly to buchty, nebyla v tom chlebová chuť.

Tady už byli jaksi v klidu několik týdnů, zařídili se podle toho se zásobováním a se vším, ale na frontě jedli to co si někde sehnali. V ruksacích měli opravdu jen obyčejné obilí a když byl hlad, nasypali zrní do pusy a drtili ho v zubech. To bylo celé zajištění. Hnali sebou dobytek a zabíjeli ho na hotovo a takhle se živili. To Němci měli zařízený docela jinak. Ti už měli v konzervách maso a med a všechno, co k životu potřebovali, otevřeli konzervu a stačilo uvařit vodu a měli kafe. To měli velice promyšlené. Rusové naopak šli skoro každý na svou pěst.

Na pořádek si Rusáci nepotrpěli, stejně jako na těch jatkách. Z dobytka uřezali jen pěkný maso a hlavy nebo vnitřnosti nejedli vůbec. Co masa vyházeli a zničili. A potom jedli takový divný jídla, třeba krupičnou kaši a v tom kus masa.

Začalo se říkat, že odjedou. Marečáci s nimi byli v užším styku a ledacos se dozvěděli. Rusové v noci odjeli a Marečáci hned ráno šli do Polomí, někteří tam jeli i s kravičkami a nakládali, co se jim hodilo. Tady byl Jiskra, školník, moc dobrý člověk a ten si ze šatů chytil nějakou nemoc a brzy umřel. Doktor Živný si s ním nevěděl rady. U Urbánků měli odvšivovací stanici. Chlapi se svlékli do naha, šaty strčili do rozpálené chlebové pece, za chvíli je vytáhli a zase je navlékli na sebe. Látka se trochu spálila, ale šaty byly vydezinfikované.

Božena Tomšíčková, Desná

v roce 1945 měla 30 roků, zápis v prosinci 1997

Budu vyprávět, co se u nás stalo na 8. prosince 1943 na svátek Neposkvrněného početí. Bylo všeobecným zvykem, že se v hospodářství držely všechny význačnější svátky. Nakrmili jsme dobytek a šli s tatínkem v houfu s ostatními lidmi ze vsi do kostela. Naše Božka byla ještě maličká a hlídala ji Marie Bartošová z Podlubníčka, co u nás pomáhala. Při zpáteční cestě na horní Desné nám říkali, že do vsi přijeli Němci a že máme v baráku  hospodářskou kontrolu. Přišli do vsi a namátkou si vybrali několik stavení a zkontrolovali je. Tentokrát se nasadili k Severom čp. 25, k nám, k Sýkorom čp. 18, k Pavlišom čp. 6 a ke Dvořákom čp. 2.

Každý hospodář měl mít napsaný rozpis stavu hospodářských zvířat, zásob krmení i zásob na semletí. To nepřišli nic rabovat, přišli na kontrolu zásob. Musím říct že Němci byli v tomhle natolik solidní, že každému nechali dost obilí a všeho potřebného k řádnému chodu hospodářství. Každý hospodář měl za povinnost si vypočítat a ponechat množství krmiv potřebných pro dobytek i množství obilí k semletí na mouku. Ostatní se muselo dodat na trh. Na sýpce muselo být obilí na každé kůpě označené a u toho napsanou váhu skladovaného obilí. Při každém odebrání se to muselo zapsat, aby byl stále přehled o skutečném stavu zásob. Tihle, co přišli na kontrolu nebyli tak zlí. To úředníci na okrese na nás po válce byli mnohem přísnější, ti byli opravdu zlí. Plány byly tak vyšponovaný, že někteří hospodáři nevypěstovali ani tolik, kolik se pak mělo odevzdat.

Máňa Bartošová nám potom říkala, že zatloukli a ptali se kde je hospodář. Řekla, že šel do kostela. Jeden z nich se obroukl, co má co dělat v kostele, že jdou vážit zásoby. Šli do vsi, sehnali dva sousedy na výpomoc a dali se do práce. Do čtvrťáku nasypali zrní, urovnali ho hůlkou, aby byla pořád stejná míra, zvážili ho a pak přesypávali zrní z jedné posady do druhé a počítali čtvrťáky. Když jsme přišli domů my, tak už o tom dělali. Tatínek se rychle přestrojil a šel nahoru pomoct. Když vše převážili, přišli dolů do kuchyně a vše propočítávali. Obrátili se na tatínka aby jim ukázal vedení účetnictví. On to všechno měl. Všecko sepsali a odešli na obecní úřad a nám řekli, ať si přijdeme odpoledne, že nám řeknou jak kontrola dopadla. Tatínek tam teda šel a tam mu řekli, že je všecko v pořádku a že je dobrý hospodář. Podali mu ruku a šel domů.

Jiná návštěva nás navštívila jindy. V neděli navečer po večeři jsem dávala spát děti a najednou se ozvalo silné bouchání na domovní dveře. Tatínek říkal, že neví jestli má jít otevřít, že se mu to nelíbí. Šel do síně a ptal se kdo to bouchá. Ozvali se ať otevře, že mu řeknou kdo jsou. Chvíli váhal a oni bouchali čím dál víc a jestli neotevře, tak že dveře rozbijou. Nakonec jim přece otevřel. Do síně vlezli ale čtyři chlapi. Jen jsem slyšela jak tatínek vzdychl: „Bože můj, co jsem to udělal“. Oni na něho znova kdo je, jak se jmenuje. On to nechtěl zrovna říct, a tak beze ptaní šli do kuchyně, do sekníčky a všude začali cosi hledat. Z prádelníku mě vyházeli na zem všechno prádlo, kde co vyházeli a pořád říkali, že to jsou veliký zásoby. Já jsem jim na to říkala jakýpak zásoby, vždyť jsme celá rodina a tohle je všechno, co máme. Uviděli baterku, vytáhli z ní baterii a vzali si ji do kapsy. Na stole byly buchty, říkám jim aby si vzali, už nevím jestli jedli. Znova uhodili na tatínka jak se jmenuje. On konečně řekl svoje příjmení. Tajemný návštěvník se zarazil a řekl, že se mu to neshoduje. Podle toho to vypadalo, že byli poslaní na nějaké jméno a teď viděli, že se spletli. Všechno, co vzali položili na stůl i tu baterii vrátili, podali ruku a odešli do tmy. Co to bylo zač, to jsme se nikdy nedozvěděli. Po vsi se tohle stalo víckrát.

Celou válku každý prožíval ve strachu, stále po vsích chodily hlídky četníků. Jakmile se setmělo, musely se zatemnit všechna okna. To bylo kvůli bombardovacím letadlům proto, aby podle světel z oken v noci nenašli piloti kde jsou vesnice a třeba je bombardovali. Když se třeba stalo a někde se jen skulinou zašeřilo na venek, hned četníci tloukli na dveře a hubovali.

V roce 1945 už skoro na konci se sem do vesnice nastěhovali Němci. Přijelo jich hodně a dostali jsme za úkol jednu rodinu ubytovat. Nikdo nevěděl, jak tady budou dlouho a jaký lidi to budou. Vyklidili jsme jim starou chaloupku (jednu místnost) ve které si žili sami sobě, oddělení od nás i od celého hospodářství. K nám přišli čtyry ženy, dvě starší a dvě mladé dívky. Ale musím říct, že to byli hodní lidi, neměli jsme s nimi žádné potíže. Naopak jak jen mohli, tak nám pomáhali. Sázeli brambory a co se kde dělalo. Na velikonoce mě pomohli uklidit a poumývat dům. Ve vsi se k nim chovala dost velká nevraživost, ledaskdo nabádal, ať se jim nedává jídlo a podobně. My jsme měli jinou zkušenost, přinesli si sebou jen něco málo v rancích a rozdělili se i o to. Nás zase prosili o mléko a podobně. O velikonocích pro ně pan farář Smejkal sloužil Mši svatou v Mladočově. Byl tenkrát za to dost příkře napadán, že je s Němcema, ale nebyla to žádná pravda. Jako kněz sloužil lidem, ne národu. A tihle lidi byli utečenci ze selského, ne válečníci. Když opouštěli svoje domovy prý pozabíjeli prasata, maso nasolili a vezli si ho sebou. Tady byli tak asi tři neděle a pak odjeli někam dál do Německa, ale říkali, že to s nimi špatně dopadlo. Jídlo se jim asi kazilo a nic jiného neměli. Prý z toho onemocněli a hodně jich pomřelo ještě po cestě.

Po skončení války přišli Rusáci, u nás sice žádní nespali, ale přijel na koni do uličky od silnice Rusák, přes koně měl přehozený pytel mouky a ptal se mě: „Pečeš chleba?“  Odpověděla jsem, že jo, on shodil pytel dolů a že si zítra přijede. Řekla jsem mu, že nevím, jestli to stačím udělat, a říkala jsem mu, co všecko se musí udělat, co to dá práce, že to sama neudělám. On řekl, že mě musí manžel pomoct. Při mísení se okolo motali nějací Rusáci, tak jsem jednomu řekla, ať jde mísit. Chvíli tahal kopíst, ono to šlo těžko, to museli tahat dva. Za chvíli zavrčel, kopíst pustil z rukou a utekl. Na práci nebyli zvyklí. Pro mě to byla velká práce do druhého dne všecko zařídit, těsto vymísit, bochníky vyválet, pec vypálit, dobře upéct. Pec byla na deset tříkilových bochníků. Chleba jsem s pomocí druhých upekla.

Druhý den si pro hotový chleba opravdu přijel, ale v pytli ještě zůstalo něco mouky. Chtěla jsem mu to vrátit, ale on poručil z toho ještě upéct další. To už jsem měla zlost. Co mě to dá práce, kolik hodin se u jedné nápeče stráví, co jsem mohla dělat. Pekla jsem zase. Druhý den zase přijel. Hotový, ještě horký chleba naházel do pytle od mouky a zavázal ho. Co z toho chleba bylo si neumím představit, protože se musel v pytli srazit a nebyl k jídlu. Pytel přehodil přes hřbet koně a odejel. Víc už se nevrátil. 

Po válce, kdo měl hodně práce v hospodářství a málo lidí k práci, tak si mohl zažádat na pracovní úřad o pomoc. Manžel musel po válce ještě na rok dosluhovat na vojnu. Proto jsme zažádali taky. Dostali k pomoci Němku Aničku Pitnerovu z Karle. Byla to veselá, velice příjemná devatenáctiletá dívka. Sloužila u nás více, než rok až do doby odsunu Němců z českého území. Ubytovaná byla taky, jak jsme té místnosti říkali, ve staré chaloupce, v místnosti připravené pro „Národní hosty“. Po jejím odchodu jsem ještě třicet let schovávala její peřinu, kterou si u nás nechala. Ve Vidlaté Seči sloužila ještě jedna její sestra  a taky její rodiče sem k ní jezdili. Ve vsi bylo tenkrát ještě více německých občanů na službě. Často se scházeli a mnoho mezi sebou mluvili, jak se zařídit, zda zůstat, nebo odejet. Když bylo rozhodnuto o jejich odsunu, kdo z nich chtěl zůstat na českém území, musel si požádat o udělení občanství. Rodina Pitnerová odejela pryč. Ještě mě Anička několikrát napsala dopisy, v kterých líčila svůj pozdější život.

František Rosypal, Horní Újezd - Víska,

nar. 1925, v roce 1945 měl 20 roků

Konec války. Znělo to moc pěkně. Mě tehdá bylo dvacet roků a již jsem pomalu chápal, co tato druhá světová válka přinesla mnohým lidem utrpení nouze a bolestí. Vždyť i na naší malou vesnici dějiny posledních pěti let měly dopad. Rolník Jan Hurych z čp. 94 na Krásňovci byl popraven údajně pro zamlčení malých zásob obilí. A tak bychom mohli vzpomínat na židovské obyvatelstvo, které krutě odneslo svoji příslušnost ve vyhlazovacích táborech. Mnoho českých odbojářů také přišlo o život a měl-li kdo štěstí tak jen o zdraví. A tak bychom  mohli vzpomínat a stále by se nám vybavovaly nové a nové příběhy. O některých se už zmínili pamětníci přede mnou.

Mám také jednu vzpomínku, když v květnových dnech brzy po válce byla obci nařízena koňská přípřež pro ruské vojáky, jak si to vymohla sovětská armáda ubytovaná v našem regionu. Přípřež byla společná pro okolní vesnice Dolní Újezd, Horní Újezd a Osík. Nařídili nám vypravit čtyřicet povozů s obsluhou na zcela neznámou cestu, jak se až v jejím průběhu ukázalo. Trvala více, jak týden.

Byl jsem taky jedním určeným do této veliké skupiny povozů. Kdo pojede určoval starosta v každé vesnici. Zde tou dobou starostoval Josef Bobek z č. 87. Pro mě přišli asi v jedenáct hodin na pole, kde jsem naorával pro řepu a už ve třináct hodin jsme museli být seřazeni v Dolním Újezdě u školy. Vyrazili jsme neznámo kam. Na přesné datum odjezdu si už nepamatují, ale bylo to asi kolem patnáctého května.

První odpoledne jízdy proběhlo zcela klidně. K večeru jsme dorazili k Bělé nad Svitavou, kde jsme na jedné louce strávili noc. Noc byla velice neklidná pro nás i pro koně. Koně zůstali zapřažení u vozů a krmilo se tím, co si kdo vezl z domu. My jsme spali vedle vozů, spíše jsme nespali vůbec. Z obce jeli ještě, pokud si vzpomínám, Josef Hurych z čp. 98, od Veseliků z čp. 104 jel čeledín. Z Podlubníčka jel Josef Mráz z čp. 52 a z Cikova Jaroslav Hanus z čp. 43. Na další lidi se už nepamatují.

Druhý den, časně ráno jsme vyrazili na další cestu a po delším putování jsme přijížděli k Olomouci. Cestou jsme již viděli pozůstatky války. Dnes, když na to vzpomínám s odstupem času, tak se to již nejeví tak strašné jako tenkrát, když jsme jeli okolo a vše prožívali na místě. Strhané telefonní dráty, na silnicích zely velké díry po dělostřeleckých granátech, všude kolem poházená munice, převrácená auta kolem silnice. Dokonce v jednom místě na železniční trati jsme potkali i převrácený vlak s vojenským materiálem. Všude se pohybovali samí sovětští vojáci, němečtí zajatci, potkávali jsme taky osvobozené zajatce z koncentračních táborů, kteří pospíchali za svými rodinami. Někteří z nich se vezli i s námi, neboť byli velice zesláblí a takto si přeci usnadnili cestování. Dávali nám konzervy s jídlem, jimi byli dobře zásobeni a tak jsme i my dostali trochu lepšího jídla. Horší to bylo s krmením pro koně, každý krmil tím, co kde sehnal. Po celé cestě leželi mrtví koně, dokonce leckde leželi i mrtví vojáci. Bylo slyšet stále někde střelbu ze samopalů i z kulometů a dalších zbraní, střely létaly kolem nás vzduchem. Všude byl veliký zmatek. Koně po rozprášené německé armádě pobíhali volně po polích. Ten den k večeru jsme dojeli na Hané u Olomouce k obci Příkazy, kde jsme se ubytovali v polorozbořené stodole. Spali jsme tam i s koňmi. V této vesnici jsme dostali první teplé jídlo po cestě, chutnou polévku. Vlastní zásoby už došly a nikdo nevěděl, jak vlastně cesta bude dlouhá.

Další den ráno jsme vyrazili přes Olomouc dále na východ. Cesta tam byla hrozná, všude kolem nás projížděly tanky a auta všeho druhu. Koně se jich báli, jen stěží se nechali udržet. Mosty přes Olomouc byly pobořené a vyspravené dřevěnými deskami. Koně se po nich báli jezdit, vše se třáslo a velice hřmotilo. Co zbývalo, museli si zvyknout. K večeru jsme dojeli do jedné vesnice směrem na Hranice, kde jsme zase přenocovali ve stodole. Jméno vesnice si již nevzpomínám, orientace byla velice špatná. Ukazatelé u silnic byly strhané, nejvýše označené rusky a očíslované.

Třetí den ráno jsme zase vyjeli, tentokrát nenajedení a koně jen špatně nakrmení  a přitom nikdo nevěděl, kam nás ruský doprovod vůbec povede. Cesta se nepořádkem nelišila od té kolem Olomouce. Projížděli jsme stále dalšími a dalšími vesnicemi, kde ještě před několika dny zuřila válka. Pozdě odpoledne jsme dorazili k Novému Jičínu a tam se dozvěděli, že je to náš cíl. Ubytováni jsme byli tentokrát v nějakém velkostatku, kam byly staženy snad všechny krávy z okolí. Ženy je tam krmily a dojily. Tam jsme se taky dosyta najedli. Mléka dostal každý co chtěl, ale to se většině z nás nevyplatilo, v noci nás trápily střevní potíže.

Ráno nám každému naložili na vozy po deseti metrákách mouky a odpoledne jsme se zase vydali na zpáteční cestu, jen jsme nejistě doufali, že je to k domovu. Cesta se pochopitelně mnoho nelišila od prožitků dosavadních. Stejný nepořádek nás provázel jako minulé dny, rozbitá technika lemovala silnici. Příkopy byly zaplněné už nepotřebnými vraky, na silnici byl místy takový zmatek, že jsme kus jeli i po poli. Toho večera jsme dorazili k jakési stodole v nějaké malé vesnici. Do stodoly jsme zajeli tentokrát i s potahy  a tam přenocovali. Tuto noc se kobyle pana Štancla z Osíka narodilo hříbě. Ráno to Rusové uviděli a nechali jeho náklad rozdělit na ostatní vozy a to narozené hříbě chlapi naložili na prázdný vůz a pokračovalo se v cestě dál. Cestou při každé zastávce se hříbátko nechalo nakojit u kobyly a tak jej dovezl až domů. Jeho další osud neznám. Večer jsme se zase a to už naposled, zabydleli v jakési stodole a přenocovali tam jako kočovní cikáni.

Ráno se pokračovalo veseleji, cesta už byla poněkud klidnější a známější. Večer jsme konečně dorazili zpět do Dolního Újezda, kde nám mouku vyložili a my jsme už v noci kolem 21. hodiny uviděli svoje rodné statky. Vrátili jsme se i když to chvílemi vypadalo všelijak. Vzpomínek zůstalo mnoho, ale za tu dobu padesáti set se mnohé zapomnělo. Po této výpravě na Moravu byla vypravena ještě jedna přípřež do Kladska. Kdo se jí z naší vsi musel zúčastnit, to se už nepamatují.

Toto jsou moje vzpomínky na květen 1945.

Zajímavý příběh mě vypravoval pan Šenkýř z Miřetína.

Tenhle příběh se stal na Františkách u Proseče, otci mé manželky. Když skončila válka, Rusové byli v Poličce. Byl tam jeden mladý oficír a ten hledal, kde by sehnal vysoké jezdecké boty. Někdo mu řekl, že na Františkách je švec a ten je umí ušít. Nelenoval, na koni přijel na Františky a tak se dostal k mému tchánu a naléhal na něho, aby mu boty ušil. On se vykrucoval a taky mu řekl, že ušít takové boty není hned a že to trvá aspoň tři dny práce. On že to nevadí a že si počká. Tchánovi tedy nezbylo, než boty udělat. Oficír se tam jen tak poflakoval a z dlouhé chvíle taky vozil děti na koni. Manželka se prý taky vozila. Když byly boty hotové, vzal je a odejel.

Po letech, když už byla televize, tak jednou se dívali na nějaký pořad a manželka toho oficíra poznala, byl to, tehdy už slavný, Brežněv.