Haltýře v Zrnětíně
Haltýře, zdroj užitkové vody v Zrnětíně
Při jedné besedě a vzpomínkách o tom, co kdysi bylo a už není, páni Jan a Alois Kulhaví vyprávěli o starých haltýřích v Zrnětíně. Protože jsem o ničem podobném dosud neslyšel, nechal jsem si vyprávět oč vlastně šlo. Přitom jsem si vybavil i dědečkův vynález z doby mého dětství na zachytávání užitkové vody při jarním tání sněhu. Protože na Desné za naším domem vede humenní cesta o trochu výš, než je hospodářské stavení, tekoucí vodě z tajícího sněhu na hranici zahrady kusem dřeva utěsněným hlínou zatarasil odtok a vypodkládanými dřevěnými žlábky ji vedl asi třicet metrů v mírném spádu do dřevěných troků, odkud ji po jejich naplnění opakovaně elektrickým čerpadlem přečerpával do rezervátu. Tak pro dobytek zajistil mnoho kubíků užitkové vody.
Protože v Zrnětíně šlo o ojedinělé řešení dopravy vody vzhledem k okolním obcím, chtěl bych ho popsat pro příští generace a zachovat alespoň jako zrnko historie u tohoto velmi netradičního řešení. Voda byla vždycky velmi potřebnou součástí a surovinou každodenního života nejen jako potravina, ale nejvíce vody bylo třeba jako užitkové pro napojení dobytka, čištění domácnosti a zalévání zahrádek. Ve větším hospodářství ji proto bylo potřeba poměrně velké množství. Jistě to byl důvod, proč naší předkové hledali a vytvářeli netradiční a místní konfigurací terénu možné zjednodušení dopravy vody do svých domů a hospodářství. Veškerá voda se samozřejmě musela nanosit ručně v těžkých dřevěných putýnkách domů, takže každé ulehčení stálo za přemýšlení a tvořivost.
Ale je třeba si uvědomit i technickou část díla. Voda se nedá ošidit, má svoje nekompromisní vlastnosti a pokud takové dílo má trvale sloužit, musí být precizně vypracované a vyvážené. Přítok vody do systému musí být zcela přesný a plynulý, aby její množství stačilo na celou délku větve zásobovat všechny haltýře, přitom ji nesmí být ani o trochu více, než stačí protéct, protože by hned někde vytékala ven a kolem vytvořila bahnisko. Sklon stružek i trubiček musí být v přesně vyměřeném spádu, aby pomalu tekla a nevymílala řečiště. Kdyby někde byl jen o málo větší spád, hned by struhu její energie poškozovala. Tento systém měl nutně i svoje nevýhody. Když někdo nahoře si ze svého haltýře vybral více vody, ti pod ním museli čekat, až se její hladina opět zvedne a množství se doplní. Proto každý haltýř musel mít potřebný objem vzhledem k velikosti spotřeby, aby byla voda stále po určitou dobu k disposici a nemuselo se čekat. Pravděpodobně i všichni na jedné větvi vodu potřebovali v postejný čas, protože se dobytek krmí v určitou dobu a podobné práce se taky dělaly ve všech domech postejně. Její doplnění při větším odběru jistě trvalo několik hodin nebo přes noc.
Zrnětín je obec (dříve samostatná obec) posazená v mírném severním svahu a tvoří ji mělký žlab se silnicí uprostřed. Výškový rozdíl dolního a horního domu je 66 metrů. Nejníže položený obytný dům čp. 31 je 450 m nad mořem a vrchní čp. 40 je ve výšce 516 m. Spád silnice je v dolní části mírnější a přibližně od poloviny nahoru dostává strmější spád. Délka obce mezi krajními obytnými domy dole a nahoře je 840 m. Po obou stranách silnice jsou, až na malé odchylky, téměř v řadě obytné domy. Zajímavé je, že v této úžlabině je těsně vlevo od silnice (při pohledu od Poříčí) úzký pruh země, kde je v jednom řetězu po celé délce obce řada studní a celý tento pruh je prosycený vodou téměř až k povrchu. Proto pod domy přiléhajícími k tomuto mokrému pruhu nemohly být ani vybudovány sklepy svisle pod domy, jak je jinde obvyklé, ale byly vykopány horizontálně do břehu východním směrem a nad hladinou spodní vody, mimo vlastní stavení. Studny byly v jedné řadě vykopány u domů: čp. 31, 30, u kaple, 24, 23, 20, 19, 17, 16 a 32. Studny jsou prý hluboké kolem pěti metrů, protože v těchto místech není tak tvrdá skála, ale velmi měkká rozpadavá opuka, která při delším vystavení povětrnosti se rozhasí na drobné kostičky až prach.
Vpravo od silnice je sucho a žádná voda zde nevyvěrá. Zajímavostí v této souvislosti byla snaha na této straně vykopat studnu. Bartošovi v čp. 1 si chtěli vykopat vlastní studnu těsně u svého domu přibližně v roce 1952 nebo 1953. Kopali prý hodně hluboko, snad do hloubky několika desítek metrů, dokonce v hloubce i skálu odstřeloval střelmistr z budislavského lomu pan Černý, protože tam byla tvrdá skála. Vodu sice našli, ale ve studně byla prý voda vždy jen krátký čas na jaře a pak se ztrácela, takže po zbytek roku byla studna suchá. Po několika letech přestala mít smysl a nakonec byla někdy v šedesátých letech zasypána.
Protože voda byla potřebná samozřejmě v každém domě, obyvatelé této suché pravé strany si kdysi, v době těžko zjistitelné, vytvořili díky pozvolnému a pravidelnému spádu krajiny originální povrchový vodovod, který jim průběžně užitkovou vodu přiváděl až před vlastní dům do haltýře, jímž voda protékala k dalšímu. Haltýř se jménem zřejmě odvozuje od německého halt, halten, to znamená zastavit, zadržet a odpovídá českému ekvivalentu nádrž. Haltýř byla shora otevřená malá průtočná nádržka na vodu v zemi, do čtverce pažená dřevěnými kulánky, hluboká asi jeden metr i méně. Haltýř měl půdorysný rozměr asi jeden metr do čtverce a voda se do něj přiváděla svrchu žlábkem nebo trubkou a druhou, dolní stranou zase protékala k dalšímu haltýři. Tento systém měl tři samostatné větve.
První nejvrchnější větev začínala přes silnici proti Jiráňovým čp. 20 přibližně mezi místy, kde dnes stojí betonový elektrický sloup a asi patnáct metrů pod ním příhradový ocelový sloup s transformátorem. Vpravo od silnice byla louž lichoběžníkového tvaru s rozměry přibližně 10 krát 10 metrů, ale protože byla na mírném svahu, na horní hraně měla jen asi pět metrů po vrstevnici. Tato vodní nádrž se plnila srážkovou vodou z pravého příkopu při pohledu od dola, s nímž byla spojena šikmo do země zapuštěnou betonovou trubkou. Jenže v tomto příkopu tekla voda jen na jaře a při deštích a pro průběžné plnění haltýřů bylo potřeba stálého celoročního přítoku vody do louže. Při nedávném výkopu pro plynové potrubí zde byla na pravé straně silnice nalezena i dřevěná roura o průměru asi 15 cm, vedoucí šikmo napříč pod silnicí z levého příkopu pod čp. 20, odkud byla tedy přiváděna do louže další voda, protože v levém příkopu tekla celoročně z přepadu studny u čp. 16. Zajímavé je, že při přetnutí této trubky při výkopových pracech z ní tekla voda, takže asi byla jen na okrajích silnice ucpaná, ale jinak zůstala průchozí. Z louže voda odtékala trubkou zakopanou pod sadem a směřovala po louce dolů pod, dnes již zbořený, dům čp. 11, (pod ním byla voda vedena středem domu v trubkách) a pokračovala povrchovou stružkou k domu čp. 10, kde možná byl z logiky věci pravděpodobně haltýř, i když si ho Kulhaví, v tomto době bydlící, nepamatují. Zde před vraty na výjezdu k silnici byla stružka zakryta prkny a dále pokračovala mírným spádem po vrstevnici v dost svažitém terénu nad domy čp. 9 a 8 k domu čp. 6, kde byl haltýř a pod tímto domem byla stružka zavedena na louku k zásaku. Do této stružky měli v tomto domě svedené i svody okapů střechy. Délka této větve byla přibližně 240 metrů. Tato větev vedla pravděpodobně částečně od domu čp. 11 jen v povrchové rýze shora otevřené. Voda přibližně po roce 1945 v této struze už netekla a zdrojová louž a další terénní nerovnosti u domů 11 a 10 byly postupně v šedesátých a sedmdesátých letech zasypány hlínou. Později zde byl postavený elektrický transformátor, takže už nejsou patrné žádné stopy po někdejším vodním díle.
Druhá větev byla vyvedena ze Svatováclavské studny přede dveřmi kaple a vedla snad povrchovou stružkou napříč silnicí na druhou stranu. Protože v padesátých letech chtěli průtok vody skrýt a pod silnici zakopat kovovou trubku, museli si vyžádat úřední povolení, které dostali a tuto trubku instalovali. Přitom podél silnice při okraji plotů zahrad nahradily stružku ve hlíně za betonové žlaby, s průtočným půlkruhovým profilem průměru 10 cm, hlubokým 8 cm, zakrytým prkny, kolem domu čp. 5 a 4 k domu čp. 3, kde voda protékala jen jakousi malou zádržkou, pak už k zahradě čp. 2, kde v levém dolním rohu zahrady byl haltýř, jen vykopaná, nijak nepažená jáma kruhového profilu. I taková malá otevřená hladina vody může být nebezpečná. Stalo se v tomto haltýři, že do něj spadla roční Liduška a nebýt pohotového zásahu lidí ze sousedství, byla by se utopila. Voda z tohoto haltýře pokračovala do posledního, proti jiným jednoduchým nádržkám luxusního obdélníkového haltýře před včelínem u čp. 1 o rozměru asi 1 x 2 metry, asi půl metru hlubokého, na bocích dokola vyzděného pískovcovými kvádry a upraveného k máchání prádla. Pod posledním domem čp. 1 byla přebytečná voda odvedena na louku do mělké louže, nádrže o rozměru 6 krát 7 metrů, která zde byla vybudována pro případ požáru a odkud se přebytečná voda přelitá přepadem hráze zasakovala do země v louce. Louž je dodnes v dobrém a udržovaném stavu. Délka této větve byla 250 metrů. Betonové žlábky před čp. 5 jsou dodnes zachovány pod zemí v drnu a před čp. 4 na povrchu těsně podél plotu v překvapivě dobrém, dá se říct ve funkčním stavu, jen jsou plné hlíny a listí, v dolní části bývalého vedení stružky je vše zahlazeno bez znatelných stop. Voda skrze tuto větev tekla přibližně do roku 1960.
Třetí, nejkratší, větev byla vyvedena z močidla u kaple a byla vedena cementovými trubkami s průměrem asi 15 cm pod podlahou přímo uprostřed skrze dům čp. 36 a potrubí pokračovalo pod povrchem země k domu Ahafie Karské čp. 28. Tam byl a k mému velkému překvapení dodnes je plně funkční mělký haltýř se zbytky pažení, voda zde trvale protéká. Za haltýřem voda obchází vrchem zase podzemním potrubím tento dům a dále ze svahu je zavedena struhou po zahradě do příkopu u silnice. Vysvětlím, proč bylo vedení k haltýři vedeno v zemi pod domem čp. 36. Za první republiky zde byla jen zahrada a pan Havran ze Zrnětína z čp. 35 zde postavil nový domek. Protože před jeho postavením už zde byla funkční stružka do haltýře, vedení vody dal do trubek a dům postavil nad ním. Toto vedení mělo jen 80 metrů délky.
Studny:
Obecní studny byly jen dvě, u kaple a nahoře u čp. 32. Ostatní byly soukromé a patřili tomu, kdo je vykopal. Všechny měly svá jména z dřívějších dob, která přetrvávala, i když se majitel již změnil.
U čísla 32 byla „Pechancova“ obecní studna s dřevěnou pumpou. V této studni je stále voda výborné kvality.
Soukromá studna byla u čp. 16. Pod studnou bylo močidlo na máchání prádla. Zde býval velmi silný pramen, z něhož tekla voda po celý rok příkopem přes celou vesnici dolů, kde napájela Kučerovu louž u čp. 30 a částečně se touto vodou podháněla Bartošova louka pod Kučerovými a přebytek odtékal příkopem pryč do náhonu Dostálova mlýna v Poříčí.
Postupnými terénními úpravami kolem studny se povrchová voda i voda vytékající ze studny ztratila, ale stále samozřejmě pod povrchem země je a ze země se tlačí a promáčí okolní pozemky. Při výkopu rýhy pro vodovod si vyvěrající voda pravděpodobně našla cestu kolem trubek v sypkém zásypu a teče v podzemí, takže je jakoby ztracená. Dokládá to šum v detekčních přístrojích, který je stejný, jakoby byl porušený vodovodní řad a voda unikala. Při snaze provozovatele vodovodu odhalit poškození vodovodu, trubky byly v pořádku, ale kolem nich prosakovala voda. Proto u čp. 17 byl terén zvýšený asi o metr a na výjezdu ztužený štěrkem, aby byl povrch pozemku pevnější a nepropadal se, jak to bylo dříve.
Soukromá studna u Bartošů čp. 17. zvaná „Jiskrova“ s velmi kvalitní vodou. Pod spodním rohem domu bývalo dřevem pažené močidlo, do kterého se stahovala samospádem voda.
Studna u domu čp. 19. Je to studna ve vlastnictví Bartošových čp. 14. Původně byla těsně u původní vozové cesty, ale při rozšiřování silnice byla přibližně o dva metry vedle vykopána nová studna a původní se zasypala a dostala se pod silnicí.
Studna u čp. 20 byla studna Rosypalova z čp. 13. Odtud byla voda elektrickým čerpadlem čerpána do domu.
Další obecní „Hnátova“ studna proti kříži u čp. 22. Když u této studny shnila dřevěná pumpa, byl otvor do studny jen přikrytý lehkým poklopem a voda se nadále vytahovala ručně plechovou nálevkou na tyči asi čtyři metry dlouhé, která byla u studny položená na zemi pro volné použití.
Soukromá Stráníkova studna je u čp. 23. Ke studni je možné připevnit ruční kejvací pumpu.
„Svatováclavská“ studna je přede dveřmi kaple. Vlevo pod touto studnou, dnes v místě vlevo nad čekárnou bylo močidlo. To byl žlab asi 2 krát 1,5 metrů postavený z pískovcových kvádrů a byl asi na výšku 70 cm ze tří stran obezděný. Byl stále plný vody, protože je asi spojený se studnou. Hospodyně v tomto močidle máchaly prádlo. Přepadová voda odtékala do Karského haltýře popsaného jako třetí větev. Dodnes je toto močidlo plné vody, ale protože se už prádlo nemáchá v potoce a močidlech, je zakryté betonovými panely a z boků zasypané hlínou. V nedávné době po kratší čas sloužilo jako samoobslužná hospůdka pro sud piva, chlazeném průtočnou vodou ze studny asi po příkladu studánky na Podlubníčku. Tato iniciativa brzy zanikla.
Pod hladinou vody v této studně je dodnes několik zaústěných kovových trubek. To si jednotliví občané po zavedení elektřiny vybudovali vlastní vodovod s darlinkem a zde odebírali vodu.
Přibližně v roce 1948 u kaple dosloužila stará dřevená pumpa. Boštík z čp. 26 jel do svého lesa, skácel borovici a na místě před kapličkou novou pumpu z těchto klád pumpař vyrobil. Měl veliký nebozez dlouhý možná čtyři metry a kmen hned za syrova provrtal a pumpu postavil. (Popsat postup výroby dřevěné pumpy)
Soukromá Kučerova studna před okny u čp. 30. Kučerovi měli ze studny vybudovaný rozvod vody po domě a do chléva k napáječkám pro dobytek.
Pod domem čp. 30 je louž ve tvaru pětiúhelníku přibližně 20 krát 20 metrů s hloubkou asi jen kolem půl metru. Do louže byla voda vedena z příkopu vlastním otvorem asi dva metry vzdáleném od mostku. Dnes je dno příkopu vymleté níže, takže voda do louže už odtud z příkopu neteče. Výpust z louže byla provedena trubkou, která se uzavírala dřevěným špuntem. Hospodář zde v zimě nechtěl mít led, tak napřed vodu vypustil a nechal ji louží jen protékat, jenže kluci chtěli mít led na klouzání, tak mu jednou v zimě tajně večer výpust ucpali a vodu nechali napustit a led byl. Dnes je na severní straně louže trochu prokopaná hráz a přebytečná voda odtéká přeronem na louku.
Pod domem čp. 30 je louž ve tvaru pětiúhelníku přibližně 20 krát 20 metrů s hloubkou asi jen kolem půl metru. Do louže byla voda vedena z příkopu vlastním otvorem asi dva metry vzdáleném od mostku. Dnes je dno příkopu vymleté níže, takže voda do louže už odtud z příkopu neteče. Výpust z louže byla provedena trubkou, která se uzavírala dřevěným špuntem. Hospodář zde v zimě nechtěl mít led, tak napřed vodu vypustil a nechal ji louží jen protékat, jenže kluci chtěli mít led na klouzání, tak mu jednou v zimě tajně večer výpust ucpali a vodu nechali napustit a led byl. Dnes je na severní straně louže trochu prokopaná hráz a přebytečná voda odtéká přeronem na louku.
Soukromá studna „Kulhavýho“ u čp. 31.
Dříve byly pumpy nad studnami samozřejmě dřevěné, pak, přibližně kolem roku 1960, byly na náklady obce u obecních studní vyměněny za litinové. U soukromých studní někteří pumpu ani neměli, někteří si namontovali kejvací pumpu. Později, v roce 1973-4, se v Zrnětíně stavěl vodovod a pumpy nadále už nebylo potřeba.
Jiné způsoby dopravy vody do jednotlivých domů:
Až do zavedení elektřiny do Zrnětína se voda samozřejmě dopravovala do domů jen ručně. Po elektrifikaci se otevřely nové možnosti čerpání vody a občané toho postupem času využili podle vlastních možností. Obyvatelé z domů čp. 21 Dvořákovi, čp. 25 Boštíkovi, čp. 26 Boštíkovi, čp. 27 Bartošovi a čp. 34 Nádvorníkovi měli vlastní vodovod vedený kovovým potrubím. Pan Boštík z čp. 26 se rozhodl, že si vykopou vodovod, protože k Svatováclavské studni jezdili, s bečkou (lejtou) zapřaženou za koňmi, pro vodu. Navíc museli vodu ručně do bečky napumpovat. Pumpa měla k tomu účelu dvojí výtok. Dolním se čerpala voda do putýnek a odnášela ručně. Po zavření dolní výpusti dřevěnou zátkou vytékala voda horní výpustí do bečky. V čp. 36 umístili asi v roce 1954 až 1955 elektrické čerpadlo, které tlačilo vodu do velkého rezervátu u čp. 26, odkud byla voda samospádem vedena k dalším domům. Do čp. 25 a 21, které je ještě o něco výše, byla z tohoto rezervátu voda dopravována darlinkem. Tento vodovod vytvořili tak, že od čp. 36 rovně nahoru do stráně ručně vykopali výkop pro potrubí až na cestu a po levé straně kolem cesty až do rezervátu u domu čp. 26. Tento vodovod smontovali učni strojnické školy v Poličce a za práci se nic neplatilo, protože to bylo děláno v rámci školní výuky. Jednotliví hospodáři z těchto domů měli jakési služby snad po týdnu a chodili dolů zapínat a vypínat elektrické čerpadlo.
Vodní nádrž před kaplí
Mezi kaplí a silnicí je vybudována betonová vodní nádrž, která má zdroj vody přímo z neviditelného pramene v sousedící stráni, odkud je voda jímána a přes ventil vpouštěna do nádrže. Hladina vody v nádrži je zároveň i hladinou vody v pramenu, proto se drží na stejné úrovni.
Z vyprávění pamětníků zapsal
Stanislav Tomšíček v dubnu 2013
Co je ještě potřeba objasnit?
Kdy bylo vedení s haltýři vybudováno?
Popsat prameny.
Popsat jiná zařízení a speciality kolem zásobování vodou.
Popsat příkop pod střediskem JZD, kde často teče voda, ale do Poříčí nedoteče, kde se ztrácí?
Čištění haltýřů.
Dopsat veškeré podrobnosti kolem vody v Zrnětíně, které budou znát další pamětníci.
Přiložit dobové i současné fotografie k tématu.
Podobné téma - stojanové dřevěné pumpy na webu: http://www.vsezedreva.net/?p=169
Prosím všechny čtenáře, kteří znají ještě jiné podrobnosti kolem vody v Zrnětíně, aby mi je sdělili a tak mohly být vloženy do tohoto zajímavého odkazu minulosti.
Fotografie k tomuto tématu najdete na fotoalbu těchto stránek kliknutím na adresu: https://darujradost.estranky.cz/fotoalbum/haltyre/
